Kapitola I.

Je chladné letní ráno. Obloha nad kopcovitou krajinou v podhůří Karaare je potemnělá. Je období sklizně, ale lány polí jsou neobdělávány již sedmnáct let. Slunce ještě spí a možná dnes bude spát dlouho, neboť tuší co přijde. Ani ptáci nezpívají. Jen vrcholky kopců tiše ční nad mlžným mořem... svědkové dějin lidí.

Dole, v mlze údolí se rozeznívá dunivý tón krombů. Vojska se řadí. Z druhé strany mrazivě ostrý zvuk rohů se nese v odpověd. Další bitva začíná. Nikdo nevyhraje. Nemůže. Nemá a nebude mít ani jeden to co chce a po čem touží. Dvě království, dva bratři, bojují spolu již tak dlouho a touha po vítězství jim zaslepila oči. Proč vlastně bojují? Proč marní své životy? Proč děti tu rodí se aby umíraly? Bohatství? Moc? Běžte mezi lidi a ptejte se, ale ani oni vám neodpoví. Ani oni sami nevědí proč, neboť krutá kletba padla na tato království.

Na horském hřebeni jako zrnko prachu v mraveništi ztrácí se poutník. Poslední pohled obrací k zpustošené, vyprahlé krajině. Doufá, že vícekrát ji neuvidí, že neuvidí ji takto neutěšenou. Zavírá oči, aby představil si ji krásnou, v plné síle, radující se z nového dne... ale nejde to příliš. I myšlenky jsou obtíženy temnou kletbou.

Vydal se hledat kouzlo, které přemohlo a ukončilo by toto nekonečné trápení. Sám domov nemaje, rozhodl se najít jej těm, kteří jej právě ztrácí. Od jednoho umírajícího starce vyslechl příběh a prosbu, která něco o počátcích sporů a války skrývala, když našel jej nemocného v údolí a poslední pomazání mu prokázati mohl. Ne mnoho, však dost na to, aby vytušil, kde další radu hledat.